Nechám vás nakouknout do zákulisí vrchlabské porodnice prostřednictvím maminky Kateřiny (27 let), která se s vámi podělí o svůj příběh. Porod proběhl podle jejích představ. Svého rozhodnutí pro porod ve Vrchlabí nelituje.
„Že chci rodit jinak, než klasicky jsem věděla od první chvíle, kdy jsme zjistila tu radostnou zprávu, že čekám miminko. Co znamená rodit klasicky? To vám zdravotníci od začátku porodu diktují, co máte dělat. Většinou vás bohužel nenechají pracovat se svou intuicí. To je podle mě základní chyba. Každá matka přirozeně ví, co je pro ni nejlepší.
Rodička je ve chvíli porodu natolik citlivá a vnímavá, aby mohla přijmout potomka náležitě, že nemá sílu se rozčilovat a prosazovat si své. Většina žen to vzdá po prvním nezdařeném pokusu, jelikož to chce mít co nejrychleji za sebou (mluvím hlavně o prvorodičkách). Odepírat rodičce po celou dobu porodu jídlo? Rozjeďte auto, které nemá palivo! Kde má žena vzít dostatečnou energii na porod? A co se mě dotýká ze všeho nejvíc? Pokud zavřou rodičku v II. době porodní na pokoj, kde je zcela sama a nikoho k ní nepustí kvůli hygieně (přítele, kamarádku, matku). Žena vystrašená a v bolestech zkroucená si tam vytrpí své bez podpory a opory. Nic z toho, o čem jsem dosud mluvila, není vymyšlené. Má to bohužel reálný základ. To byly pádné důvody, proč jsem si vybrala porodit své první dítě v nemocnici, kde mi umožní rodit podle mých požadavků.
Díky bohu za porodnici ve Vrchlabí. Než jsem se definitivně rozhodla, že pojedu do Vrchlabí rodit, jela jsem se podívat, jak to tam chodí. Telefonicky jsem si domluvila návštěvu porodnice. Hovořila jsem s velmi milou sestrou o tom, kdy můžeme s přítelem přijet na konzultaci a vzápětí prohlídku porodnice. Po příjezdu do vrchlabské porodnice, si mě pan primář vzal do ordinace a zeptal se mě, jak bych si svůj porod představovala. Nic mi nevnucoval, jen čekal, jaké mám požadavky: 1. Chtěla jsem rodit přirozeně bez jakéhokoli urychlování porodu. 2. Chtěla jsem využít ulevovacích technik (vana, sprcha, míč). 3. Bezprostředně po porodu jsem chtěla dítě položit na břicho. Na ničem jiném jsem netrvala. Tyto tři body byly pro mne zásadní. Ve vrchlabské porodnici to samozřejmě nebyl problém. Po konzultaci s panem primářem jsme si prohlédli standardní a nadstandardní pokoje.
Nadstandardní pokoje mají dva, jeden malý a jeden velký. Na malém není sociální zařízení (je na chodbě společně se sprchami). Nachází se
však vedle pokoje, takže to není žádné mínus. Tam jsem byla nakonec já. Na pokoji je velká postel pro dva (počítá se, že si někoho přivedete s sebou), rádio, stůl a 2 židle, postýlka pro prcka, přebalovací pult, umývadla, skříň. Velký nadstandard má navíc na pokoji TV a sociální zařízení. Porodní sál jsem neviděla, jelikož se tam právě rodilo. Po prohlídce porodnice jsme se dohodli, že ještě přijedu před porodem na kontrolu s bříškem. Moc se mně tam líbilo. Kontrolu jsme už ale nestihli. Jeli jsme rovnou rodit.
Ráno v 5:00 mi odtekla plodová voda. Po cestě jsem volala do vrchlabské porodnice, že jsme na cestě k nim. Cesta proběhla v pohodě. Měla jsme jen malé kontrakce, takže jsem ještě nijak netrpěla. Přijela jsem do porodnice s úsměvem. Po příjezdu mě připojili na monitor, ale vsedě. Bylo mně řečeno, že do večera máme času dost. To mě lehce vyděsilo, ale nebrala jsem to příliš vážně. Sepsali se mnou potřebnou dokumentaci a pak jsme šli na pokoj i s přítelem, který mohl být po celou dobu u mě.
Zabydleli jsme se a šli si lehnout, abychom nabrali síly. Mně tedy už moc spát nešlo. Budily mě kontrakce. To jsem nevěděla, že to nejhorší teprve přijde. Otevírala jsem se pomalu po celou dobu. Musím podotknout, že prcka po celou dobu poslouchali ručním malým monitorem. Takže žádné popruhy. Nikam mě nevláčeli. Byla jsem stále jen s přítelem na pokoji. Vyšetřovali mě po celou dobu asi jen 4x. Přítel byl u všeho stále přítomen. Když šlo opravdu do tuhého, sami mně nabídli využít sprchu s míčem. Nejprve jsem nechtěla, ale pak už byly
kontrakce velmi silné, takže jsem jejich nabídku využila. Byla to velká úleva. Seděla jsem na míči ve sprše. To bylo velmi příjemné. Měla jsem silné křížové bolesti a po sprše byly bolesti o 50% snesitelnější.
Pak jsme se vrátili na pokoj. Měli jsme s přítelem maximální soukromí. Vždy mne sestry chodily pravidelně kontrolovat přenosným monitorem. Po celou dobu jsem mohla pít a jíst. Nosily mně jídlo na pokoj, které bylo již v ceně. Poté jsem ještě vyzkoušela vanu. Také mohu vřele doporučit. Moc mi pomohla. Vanu mají v tzv. relaxačním pokoji. Tam je ještě k dispozici velká postel, žebřiny, balon. A co mě nejvíce překvapilo? Ten malý přenosný monitor, kterým stále hlídali malého v bříšku, mohl i do vody. Takže syn byl stále pod dohledem. Pokoj byl moc příjemně zařízený, pěkně barevný. Ve vaně jsme byla tedy celkem 2x. Také musím podotknout, že na mě byli vždy všichni moc milí a vstřícní. Maximálně se mi věnovali. Hladili mi záda v místech, kde mě to nejvíc bolelo. Zhruba 4 hodin před porodem jsem šla na vyšetření doktorem. Ten řekl, že to bude ještě chvíli trvat, ale já už jsem byla velmi vyčerpaná. Křížové bolesti byly opravdu nesnesitelné. I na tomto vyšetření byl přítel se mnou. Pro velké bolesti jsem se již na pokoj nevrátila. Šli jsme rovnou na porodní sál. Lehla jsem si na lehátko, aby mohli zkontrolovat, jak se vše odvíjí. V cestě na svět stál malému jakýsi krček. To byl největší problém. Při každém zatlačení, když už syn lezl ven, vzápětí vklouzl zase zpět. Byla jsem na pokraji svých sil, ale bojovala jsem. Jen pro zajímavost: Od odtoku plodové vody již uběhlo 18 hodin! Měla jsem ještě 4 hodiny trápení před sebou.
Jak vše pokračovalo? Opět jsem si mohla vybrat polohu, ve které mi je nejlépe. Na bobku, na židličce, na které se sedělo jako na WC, vleže na boku. Přítel byl stále u mě. Podával mi pití a utíral pusu (měla jsem velmi suché rty, vlhčil mi je). Nic nikomu nevadilo. Vše brali jako samozřejmost. Když už to konečně vypadalo, že se syn chystá skutečně ven, zavolali lékaře (po celou dobu u mě byla sestra a porodní asistentka) a šlo se na věc. Píchli mi oxytocin (už jsem neměla sílu, takže jsem potřebovala pomoci). Zaklesli na mé břicho a pomohli mi syna vytlačit. Bolelo to, ale pomohlo to. Přiznám se, že jsem asi hodinu před tím, než syn přišel na svět, prosila o kleště. Opravdu jsem neměla sílu. Chtěla jsme to vzdát. Ale oni mě ujistili, že už to nebude dlouho trvat. Ať ještě vydržím. Teď jsem jim za to velmi vděčná. Hodně mě povzbuzovali a dodávali sílu. O klystýru a holení jsem se nezmínila, jelikož jsem nic z toho podstoupit nemusela.
Když syn tedy po 22 hodinách spatřil světlo světa, vydával krásný hlásek. Nebyl to ten srdceryvný pláč, jen takové pípání. Samozřejmě zkontrolovali, jestli dýchá, ale hned mě ho dali na břicho. To, co jsem cítila na svém těle, byl vlhký teplý uzlíček, který se ke mně choulil. Krásný a nepopsatelný pocit. Nechali mně ho, dokud jsem neřekla, že mi ho můžou vzít. Vše, co následovalo, se odehrávalo na porodním sále. Omytí syna, vysátí plodové vody z dýchacích cest, zabalení, obléknutí a následně mi dali vybrat, zda chci první kojení zkusit hned nebo až v klidu na pokoji. Vybrala jsem si v klidu na pokoji. Přítel se tedy syna ujal a já čekala ještě na porození placenty. Trochu tomu pomohl doktor, ale nebolelo to. Před šitím mě umrtvili spodek, takže jsem téměř nic necítila. Jen když pan doktor utahoval stehy. Poté mě vycévkovali, to také nebolelo. Šla jsem na pokoj po svých. Byla jsem opravdu fit, až jsem se sama divila. Přítel nesl syna jako hrdý otec.
Celé 4 dny jsem měla syna u sebe. Nikdy mi ho nikam neodnesli. Chodili mě kontrolovat, měřit teplotu. Druhý den, když jsem se vyspala, prohlédla syna pediatrička. Vše bylo v pořádku. Jediné, co mi vadilo, byla právě tato pediatrička. Měla jsem pokoj přímo naproti místnosti lékařů a tato lékařka stále řešila nějaké konflikty na pracovišti. Dokázala po dobu své služby jen peskovat ostatní. To mi bylo nepříjemné.
Ukázali mi, jak mám syna koupat. Den před odjezdem nám brali krev z patičky na vyšetření odhalení vrozených vad. U toho jsem také mohla být. Synovi moc krev z nožičky netekla, takže ho tam mordovala sestra snad 10 minut. Nevím, zda je to opravdu nutné. V den odjezdu syna přeměřili (po porodu mu nožičky nenatahovali). Mě před odjezdem také vyšetřili. U toho bych se chtěla pozastavit. Nevím, jak je to běžně, ale mě doktor jen letmo zkontroloval, a bylo to. Nepřišlo mi to moc důkladné. A ještě jedna věc mě tam moc nepotěšila. Porodní sál a pokoje jsou na stejném patře. Takže pokud tam někdo další rodí, je to slyšet po celém oddělení, což není příjemné.
Můj závěr je však takový: Milým kompromisem by byla existence porodnice, která by byla kombinací vrchlabské a královéhradecké porodnice. Myslím ale, že jsem vybrala nejlépe, jak jsem mohla. Syn je veselé, zdravé miminko. Někdo by mohl namítnout, že jsem se zbytečně dlouho trápila. Ale chtěla jsem přirozený porod. A o tom to myslím je. Prožít tu bolest takovou, jaká skutečně je.“