„Doma si všimli, že piju, až ráno potom, co jsem to jeden večer opravdu přehnala a zhroutila se,“ vzpomíná bývalá alkoholička a provozovatelka jediného soukromého zařízení pro léčbu závislosti na alkoholu u nás Monika Plocová.
Alkoholismem trpí téměř 300 000 obyvatel Česka.
FOTO: Petr Horník, Právo
Nejvíc je alkoholiků
Podle statistik trpí alkoholismem skoro desetina dospělé populace. To je téměř 300 000 obyvatel.
Specializovaných zařízení pro alkoholiky je v naší zemi jen dvacet.
Drogově závislých u nás je podle odhadů asi čtyřicet tisíc.
středa 3. dubna 2013, 10:04
Když srdečnou podnikatelku středního věku navštívím, usadí mě u sebe v kanceláři. Do zbytku domu, kde jsou klienti během třiatřicetidenní intenzivní terapie ubytovaní, je vstup zakázán. Součástí péče o lidi, kteří se rozhodli skoncovat s alkoholem, je i zajištěné soukromí a klid.
„Musíme se chovat tak, aby nám klienti mohli důvěřovat,“ vysvětluje Monika, než se usadíme v místnosti, která vypadá spíš jako pokojík. Obrázky na zdech, ratanový nábytek a svíčky navozují atmosféru pohodlí, a tak by se tu také měl cítit člověk, který se sem dostane po detoxu a za léčbu zaplatí něco přes padesát tisíc.
Cesta terapeutky od závislosti až k vlastnímu centru byla plná zvratů, krizí a pádů. „K pití jsem měla vždycky sklony. Dobře si pamatuju svoji první skleničku vína. Bylo mi tak šestnáct sedmnáct a hned jsem měla pocit, že všechno je vlastně super.“ Do dvaceti prožívala Monika období plné večírků.
Alkohol byl podmínkou k tomu, aby se dobře bavila. „V podstatě jsem neměla žádné sebevědomí, styděla jsem se mluvit, ale hned jak jsem se napila, byla jsem si daleko jistější – třeba jsem dokázala komunikovat s chlapama,“ dodává.
Po pár letech čas večírků skončil. Monika si našla životního partnera, vdala se, narodily se jí dvě děti a mladá maminka byla ze začátku spokojená. Ani tak Monika skleničku úplně neodložila, navíc manželství postupně začalo nabírat nesprávný směr. „Přišla revoluce, změnily se poměry, manžel začal podnikat a pracovat od nevidím do nevidím,“ popisuje.
Když se Monika Plocová dostávala z alkoholismu, slíbila si, že o tom co prožívá, napíše knihu.
FOTO: Petr Horník, Právo
Navíc se musela srovnávat s tím, že má sluchově postiženou dceru. „V té době jsem si neuvědomovala, jak moc mě tenhle fakt zasáhl.“ Monika pracovala na částečný úvazek jako účetní, starala se o rodinu, do které přibylo další dítě, a měla pocit, že je na všechno sama, a čím dál častěji se zavírala s alkoholem. „Nakonec jsem byla tak na dvou třech flaškách vína denně.“ Ani tak si až do dne, kdy ve třiatřiceti zkolabovala, její blízcí ničeho nevšimli – alkoholici pití umějí dobře skrývat.
Pud sebezáchovy ale nakonec zafungoval a Monika se šla léčit do pražských Bohnic – a to nejen se závislostí na alkoholu, ale i na utišujících lécích, které prý není až takový problém si opatřit. „Přijdete k obvodnímu lékaři s tím, že se necítíte psychicky dobře, a často dostanete recept na léky proti úzkosti, které hned zaberou. Opravdu mi po nich bylo okamžitě líp, navíc jsem je kombinovala s alkoholem a to bylo ještě lepší,“ popisuje Monika.
Tři měsíce v léčebně pro ni byly nesmírně těžkým obdobím. „Měla jsem pocit, že na tomhle světě mě drží jedině pití, že je to to jediné, co mám. Děti jsem milovala, ale nebyly dostatečná motivace, abych přestala s alkoholem.“
Tehdy se Monika rozhodla, že pokud léčbu absolvuje úspěšně, napíše o své cestě k abstinenci knihu. Ta vyšla sice až po několika letech, ale rozhodnutí nasměrovalo budoucí terapeutku k tomu, aby pomáhala lidem se stejným problémem. Po ukončení odvykacího programu v protialkoholní léčebně si doplnila vzdělání a vrátila se do Bohnic, tentokrát jako zaměstnanec.
Následně tam pracovala deset let jako hlavní terapeutka.
Vztah i za střízliva
Její pracovní život nabral úplně jiný směr, ale ve vztahu se mnoho nevylepšilo. Podle jejích slov manželství fungovalo jen „na povrchu“. Ani tak Monika nechtěla ze vztahu se dvěma dětmi odejít bez boje.
„Po návratu z Bohnic jsem si říkala, že chci zkusit manželství za střízliva. Můj muž ale nakonec odešel za jinou ženou,“ ohlíží se Monika. Po třech letech přišel rozvod. Monika se dál věnovala dětem a práci a po deseti letech sbírání zkušeností v praxi se rozhodla osamostatnit. Před rokem otevřela Dům Moniky Plocové, kde její klienti absolvují měsíční terapeutický program.
„Máme vysokou úspěšnost taky proto, že sem chodí motivovaní klienti, kteří chtějí přestat.“ Monika naráží na to, že program stojí kolem sedmnácti set korun za den a terapie je opravdu intenzivní. Se šesti klienty pracuje šest terapeutů a kromě denního terapeutického programu tu funguje po čtyřiadvacet hodin denně i psycholog, pokud klienta přepadne špatný pocit nebo má prostě těžkou noc, je pro něj k dispozici.
Terapeutka Monika Plocová z psychiatrické léčebny v Bohnicích.
FOTO: Petr Horník, Právo
Čtyřiadvacetihodinová péče
„Terapeuti se střídali čtyřiadvacet hodin denně,“ říká abstinující alkoholička Markéta, která Moničin program absolvovala a dnes do domu dochází ambulantně. „Léčba byla hodně intenzivní a náročná. Dělali jsme různé typy terapií, ať už individuální, nebo skupinové. Dnes intenzitu léčby oceňuji, asi musí být taková, aby za něco stála.“
Bránu k závislosti na alkoholu Markétě otevřela dokořán její mateřská dovolená – na takovou životní změnu nebyla vůbec připravená. Vždycky byla velice aktivní, ale doma se synem se najednou cítila izolovaná od společnosti a neviděla způsob, jak se mimo domov uplatnit. „Byla to osobní krize,“ bilancuje Markéta důvody, proč hledala uvolnění v alkoholu, který ji nakonec málem udolal.
Maminka, která třiatřicetidenní intenzivní terapii absolvovala předloni v létě, dnes sama podniká a věří, že bude v pořádku. Monika Plocová má takových příběhů celou řadu a každý podobný úspěch je pro terapeuta velkým povzbuzením.
Druhá strana barikády
Proč se lidé, kteří překonali závislost, k problému vracejí, i když stojí „na druhé straně barikády“?
„Důvody jsou většinou dva. Za prvé to může být pocit vděčnosti z toho, že se člověk z takového problému dostal. Za druhé se berou jako lidé, kteří k tomu mají z vlastní zkušenosti co říct,“ myslí si MUDr. Petr Nevšímal, ředitel občansky prospěšné společnosti Magdaléna poskytující pomoc v oblasti prevence a léčby závislosti na návykových látkách.
Ovšem takový návrat není bez rizika – může to být pořádně těžké a doktor Nevšímal potvrzuje, že za svou praxi se setkal jen s jediným klientem, který po vyléčení z drogové závislosti začal také s lidmi na drogách pracovat. „Pokud pak chcete dělat tuto profesi, svoji závislost musíte mít opravdu zpracovanou a vyřešenou, jinak nikomu nepomůžete,“ vysvětluje lékař.
Každý, kdo má takto kvalifikovaně pomáhat, musí projít několikaletým terapeutickým výcvikem a několika sty hodinami, kdy si zkouší roli klienta. „Během terapeutického výcviku jsem si nezpracovával ani tak závislost jako spíš důvody, které k ní vedly,“ vzpomíná na dobu, kdy začínal pracovat s drogově závislými, bývalý narkoman, dnes hlavní terapeut Centra následné péče Drop In Evžen Klouček.
Terapeutickou kariéru Evžena Kloučka v podstatě odstartovala závislost na drogách.
FOTO: Petr Hloušek, Právo
Jeho výcvik měl nakonec zásadní důsledky. „Dneska už mě to netrápí, ale musel jsem ukončit některé vztahy, jinak bych se s nimi potýkal doteď,“ v narážce vypráví o tom, jak ukončil veškerý kontakt se svou matkou. Když se rodiče devítiletého Evžena rozváděli, nedokázali se dohodnout na tom, kdo si ho vezme do péče.
Soud proto poslal chlapce do psychiatrické léčebny, aby rozhodli lékaři. Ti po půl roce doporučili, aby v léčebně zůstal. Od té doby Evžena provázela kariéra průšviháře, do drog spadl v šestnácti. Dostal se z nich, než mu bylo dvacet. Jednoduše pervitin ze dne na den přestal brát, když se u něj objevily psychózy a halucinace. „Lidi, kteří se z toho dostanou, obvykle neberou déle než čtyři roky,“ vysvětluje. Měl tedy velké štěstí.
Dnes pracuje s klienty, kteří jsou už nějakou dobu „čistí“. Když srovnává drogovou scénu svého mládí s tou současnou, přiznává, že jde o úplně jiné světy. Omamné látky před dvaceti třiceti lety nebyly zdaleka tak dostupné jako dnes. Narkomani si je většinou vyráběli sami. „Vykrádaly se sesterny v nemocnicích nebo se vyráběla falešná doktorská razítka, která se použila na kradené recepty. Pak se vařilo.“
Evžen přirovnává rozhodnutí se vším skoncovat k rozhodnutí opustit nefunkční a ničivý vztah. „Není rozdíl mezi vztahem k drogám a k nesprávnému partnerovi. Nejdřív přichází zamilovanost. Po nějakém čase to už není tak skvělé, ale zaplať pánbůh za to, a v závěrečné fázi začne člověk trpět a hledá něco nového. Tak to jsem přesně udělal.“
Čistých sedmdesát procent
Jednoznačné rozhodnutí seknout s drogami ze dne na den nebylo ale prvním pokusem. Už předtím musel Evžen, poté co byl zatčen za příživnictví, docházet do Centra pro drogové závislosti. Sice se mu podařilo drogy chvíli nebrat, ale zase se k nim vrátil. V centru však potkal tehdy ještě externího pracovníka Ivana Doudu, jednoho z lidí, kteří v roce 1991 zakládali Drop In – nejznámější občanské sdružení věnující se drogově závislým.
Podle Kloučka předrevoluční systém neposkytoval lidem bojujícím s drogovou závislostí to, co potřebovali. „Byla zařízení pro narkomany, ale jediné, o co se zajímala, bylo to, jestli člověk bere, nebo nebere, a jestli pracuje.“ To, jak se člověk má z hlediska vnímání svého života a prožitku, pro ně nebylo důležité. Nikdo se nezabýval životní spokojeností nebo nespokojeností, která podle terapeuta plodí destruktivní aktivity.
Dnešní Centrum následné péče se zabývá právě těmito potřebami. Nedostanou se do něj ale lidé, kteří se právě rozhodli přestat a pouze absolvovali detox. Klienti musejí být hodně motivovaní, dobře se sžít se skupinou a především musejí být „čistí“.
„Nemůžeme tady mít nikoho, kdo relapsuje dvakrát týdně nebo se baví jen o tom, že chce přestat brát nebo jak má přestat brát.“ Pokud klient splní tuto podmínku, může být začleněn do programu centra a má velkou naději, že se vyléčí. Úspěšnost je podle terapeuta, který sám kdysi byl závislý na drogách, až sedmdesátiprocentní.
